Otevřený dialog, který se zformoval především díky práci Jaaka Seikkuly a jeho týmu ve finském Toriu začátkem 80 let původně vznikl jako inovativní přístup, přinášející překvapivé výsledky při práci s lidmi procházejícími psychotickou atakou.
Tým pracovníků v severním Laponsku si všiml, jak se mění celý léčebný proces, pokud se ho aktivně účastní rodina/síť. V pojetí Otevřeného dialogu vzniká psychóza následkem potíží ve vztazích, kdy jednotlivé hlasy nemohly být vyslyšeny. I když projev klienta působil na počátku nekonzistentně, po čase se ukázalo, že mluvil o reálných událostech ze svého života – a často šlo o něco děsivého a ohrožujícího, co nebyl schopen vyjádřit slovy a zpracovat než vypukla krize. Cílem terapie je tedy vytváření bezpečného prostředí pro slova popisující zkušenosti, pro které dříve neexistoval sdílený jazyk. Zkušenosti finského týmu tedy ukázaly, že pokud se otevře prostor pro práci s emočními dilematy, symptomy mohou postupně vymizet. Finský tým tak položil základní principy práce, jejímž cílem bylo podchytit člověka ještě před rozvojem ataky nebo v časné fázi rozvoje onemocnění, vnímat tento stav jako krizi, kterou je třeba řešit neodkladně. To zvyšuje šanci zapojit se do běžného života co nejdříve, je sníženo riziko stigmatizace i hospitalismu. Klient i rodina je přímo zapojena také do plánování péče, vše probíhá transparentně, což významně zvýší jejich angažovanost v celém procesu.
Mezi hlavní zdroje, ze kterých Otevřený dialog vzešel, patří „přístup zaměřený na potřeby“ (Y.O.Alanen), terapie prostřednictvím sociální sítě (R.Speck a C. Attneave), dále např. práce M. Bubera a filozofa a literárního vědce M.M.Bachtina, který poukázal na to, že dialog není jen komunikace, ale hlubší koncept. Studie Colwyna Trevarthena o dialogických výměnách novorozenců a rodičů, výzkumy Daniela Sterna, zaměřené na tělesné vnímání přítomného okamžiku, nebo pojednání M.S Johnstone o primární roli pohybu a muzikality se staly výraznými koncepty v celém dialogickém přístupu. Znamenaly především uvědomění, že nežijeme jen ve světě slov, ale že žijeme ve ztělesněném dialogu. Otevřený dialog také navazuje na tradici rodinné, systemické a narativní psychoterapie a byl silně inspirován zejména prací Toma Andersena, který zásadní transformací milánského modelu rodinné terapie dal vzniknout tzv. reflektujícím procesům (reflecting processes). V současné době Otevřený dialog čerpá také z praxe mindfullness a z přínosu žitých zkušeností peerských hnutí (specifický model zvaný Peer-supported Open Dialogue , který se zrodil ve Velké Británii.
Přístup otevřeného dialogu se dnes uplatňuje v mnoha různých kontextech (nejen) péče o duševní zdraví, ale také v oblasti školství, supervizí, řízení organizací či výuky. V posledních deseti letech se Otevřený dialog rozšířil mimo Skandinávii a práci založenou na principech Otevřeného dialogu rozvíjí řada týmů po celém světě.
Při praktikování Otevřeného dialogu jsou přítomny stejné účinné faktory, jako v jiných psychoterapeutických přístupech: např. zakoušení emocí, korektivní emoční zkušenost, katarze, uvolnění napětí, integrace náročných zkušeností, dodávání naděje, terapeutova vřelost, přijetí klienta, empatie, opravdovost. Otevřený dialog ale méně využívá technik jakožto expertních nástrojů v rukou psychoterapeuta, jejich využití však je možné, pokud potřeba vyplyne ze strany klienta a jeho sítě.
V přístupu Otevřeného dialogu se klade důraz na to, aby se se sociální sítí setkávali alespoň dva terapeuti. Týmová práce je nezbytná pro práci se sítí a pro zvládání náročných situací, ale je také důležitým předpokladem pro proces reflektování, který je důležitou součástí Otevřeného dialogu. Považuje se za velmi cenné navrhovat zapojení sociální sítě již od samého počátku. Rodina a síť jsou důležitými partnery v průběhu celého procesu.
Terapeuti posouvají dialog tím, že reagují na to, co klient říká, obvykle třemi způsoby, které vybízejí k další odezvě. Je to za A) používání klientových vlastních slov, za B) responsivní naslouchání a za C) udržení naladění a pozornosti k neverbálním projevům klienta, včetně mlčení. Responzivním nasloucháním je myšleno naslouchání bez předem dané agendy, které je citlivé a vnímavé. Toto naslouchání často vytváří atmosféru, ve které klienti začínají vyprávět důležité osobní příběhy, které ještě nesdíleli – nebo nesdílejí snadno. Terapeut projevuje vnímavost a je schopen se naladit na klientovu neverbální komunikaci. Je důležité, aby dal v rozhovoru také prostor mlčení a tato mlčení respektoval. Je naprosto zásadní všímat si pozorně slov stejně jako toho, co je komunikováno neverbálními kanály. Ticho často poskytuje kreativní předehru k nevyřčeným příběhům a zaznění nových hlasů.
Terapeuti se zaměřují na přítomnou chvíli setkání. Jednak jde o odezvy na bezprostřední reakce, které se během konverzace vyskytnou, dále jde o umožnění průchodu emocím, které vyvstanou.
Otevřený dialog neusiluje o shodu, ale o tvořivou výměnu množství názorů a pohledů, i když vytvářejí mezi lidmi nebo uvnitř osoby napětí. Terapeuti zapojují do konverzace každého účastníka a snaží se o to, aby všechny hlasy byly vyslechnuty a respektovány. V Otevřeném dialogu ale nejsou otázky součástí strukturované metodologie dotazování nebo předem připravené série otázek, které by vedly k nějaké intervenci.
V průběhu sezení jsou ale využívány vztahové otázky, které pomáhají členům sítě k lepšímu vzájemnému porozumění, vcítění a pochopení tématu z různých perspektiv Často jde o osoby v konfliktu, vztahové dotazování jim pomáhá chápat stanovisko toho druhého. Vztahové otázky mohou být nasměrované i na osoby, které nejsou přítomny, např. nepřišly na setkání,
V dialogické praxi je hodně využíván princip “normalizace”- terapeuti se snaží reagovat na to, co bylo řečeno, jako na něco smysluplného, jako „přirozenou“ reakci na složitou situaci.
Takto mohou být vážné symptomy chápány jako ztělesnění nevyjádřitelných či nepopsatelných dilemat. Jejich zdrojem jsou mnohdy traumatické zážitky, které se vymykají běžnému jazyku a schopnosti vyjádřit zážitek vyprávěním.
Při každém setkání by měl být vytvořen prostor pro společný rozhovor terapeutů- reflektování.
Veškeré rozhovory týkající se léčby jsou sdíleny se všemi účastníky. Na setkání sociální sítě jsou všichni zasvěceni do všech diskusí a o všem informováni. To znamená, že veškerá diskuse, včetně té, která se např. týká hospitalizace, medikace a léčebných alternativ se odehrává za přítomnosti všech, probíhá tedy v principech transparentnosti.
Tolerance nejistoty je jedním z klíčových prvků dialogické praxe a má pro dialog naprosto klíčový význam. Nemáme v hlavě předem daný plán, hypotézy, předčasné závěry, zevšeobecňující předpoklady, vzdáváme se expertní role a snahy mít věci pod kontrolou. Znamená to tedy, že terapeut není odborník na potíže klienta, ale pouze na péči o dialog. Tato terapeutická pozice představuje pro mnoho odborníků hlavní změnu, protože jsme zvyklí myslet si, že bychom měli interpretovat problém a potlačit symptomy tím, že pomocí intervence navodíme u osoby nebo v rodině změnu.
V otevřeném dialogu se zásadním způsobem důraz klade na to, aby došlo k porozumění krizi za přispění každého z účastníků (polyfonie). Tento postoj je založen na předpokladu, že každá krize má jedinečné rysy. Proto se vyhýbáme unáhleným rozhodnutím a rychlým závěrům týkajících se povahy krize, diagnózy, medikace a organizace terapie.